Kolem dokola Tokiem

Tak už jsem tu skoro dva měsíce. Skoro DVA MĚSÍCE! To to uteklo. Škola dávno běží, úkoly jdou stěží, testy jsou přítěží … Ale! Jízda na kole osvěží. Kde že jsem vzala kolo?

Nejsem první, kdo se octl na Wasedě – univerzita, na které studuju. Rok přede mnou tu byl Matěj, což je člověk, který mi ušetřil hodně nervů, jež teď mohu investovat do učení – se vším pomohl, o všem informoval, vždy na drátě – a který tu v Tokiu vlastnil kolo. Když odjížděl nazpět do Čech, vznikla tato situace:

„Mám tu kolo. Nechceš?“

„Chci!“

Tak jsem se stala hrdou kolovou majitelkou. Vlastně ne tak docela. Nejdřív jsem musela zaplatit a vyřídit papírování. Ano, papírování! Japonci jsou byrokratický hovádka. Pokud si pořizujete kolo z druhé ruky, je zapotřebí vyplnit formulář o předání kola novému majiteli, formulář o registraci kola v cykloobchodě, za níž se platí 100 Kč, a v mém případě i formulář o povolení parkovat na pozemku koleje. Jestli si kupujete kolo nové, stačí jen ty poslední dva. A pak můžete zvesela drantit! Jéééj. To byla aspoň moje představa. Ve skutečnosti jsem si tu už párkrát kvůli tomu svému miláčkovi (nemyslím Petra) musela trhat vlasy …

Moje milované mamačari.

Kolo mám asi měsíc. Je to roztomilé žluté mamačari (ママチャリ, maminčino kolo) a oproti těm v Ósace má i přehazovačku! Helma se nevede, ale ježdění tu není nebezpečné. Pokud se nebojíte. Jezdí se na špatné straně a na Vámi preferovaném terénu: chodníku, silničce, silnici, megasilnici ... ale PARKOVAT!, parkování je fakt oříšek.

Byla jsem dost vyplesknutá, když jsem prvně přijela do centra a všude cedule s nápisem: „Zákaz parkování“ (駐車所禁止). Každej Tokijčan má přece kolo! Tak kde sakra parkují?! Jak jsem ale vzápětí zjistila, je to asi jediný předpis v Japonsku, který všichni porušují. Tak jsem to taky zkusila – třeba jednou jsem to zalomila celý den na místě, kde se smělo jen 20 minut.

Ano, rozhodla jsem se spolu s Japonci s mírou porušovat zákony - v místech, kde je zákaz vyhlášen na všechny ulice v okruhu zhruba jednoho kilometru, parkuju v zapadlých postranních uličkách, na místech, kde je už několik kol, před obchody a sámoškami (コンビニ). Přesto mi už napařili jednu pokutu. Stalo se to, když jsem omylem parkovala na parkovišti pro registrovaná kola a přehlídla hlídače/policistu. Co teď? ptala jsem se sama sebe, potom co jsem objevila červený papírek od policie na svém kole. Stála jsem tam naprosto omráčená. Konečně jsem si všimla toho policisty. Byl to takový malý, shrbený dědeček, vypadal moc sympaticky. Jakmile jsem se k němu přiblížila, začal se usmívat jak televizní moderátorka. Pajaponsky, což byl jediný jazyk, kterým jsem v tom šoku dokázala mluvit, jsem se moc omlouvala, načež mě přerušil a povídal:

„V pořádku. V pořádku. Hezká holka. Nic neplaťte.  Co tu děláte? Studujete? A kde? Měla jste to sem daleko?“

Ufff! Protože jsem se už trochu probrala, tak jsme si spolu chvilku povídali. Ještě mi ukázal, kde můžu příště parkovat dvě hodiny zadarmo, a pak se rozloučili. Ach, jaká výhoda být cizinka a holka! Ale to jsem měla fakt štěstí. V jiných případech je být cizincem spíš prokletí.

Takhle parkujeme na koleji.

Třeba o víkendu jsem zakázaně nechala kolo (klasicky v malé uličce s dalšími deseti koly) blízko Janaka marketu, což je místo snad s nejlevnější zeleninou, obchody plný věcí jen s motivem koček a výborným kuřetem na špejli (焼き鳥). Když jsem se pro něj po půl hodince se zhruba sedmikilovým nákupem vrátila, bylo fuč. Do hajzlu! Koukala jsem se okolo sebe, jestli jsem ve správné uličce. Jo, byla. Sakra, sakra, sakra! Že by mi ho odtáhli policajti? Ale ostatní kola tu furt jsou … Navíc neděle večer, to snad ani Japonci nepracujou. Zmateně jsem koukala kolem sebe. No, to snad … že by mi ho někdo šlohnul? Nejlevnější mamačari? Musím s někým mluvit. Vlezla jsem do nejbližšího obchodu a svou oblíbenou pajaponštinou se ptala po nějaké radě.

„Zkuste zajít do policejní budky (交番).“ Tři děti, co tam zrovna nakupovaly, se nabídly, že mě tam odvedou. Byli to dvě holky ve věku okolo dvanácti let a zhruba šestiletý kluk. Jedna z těch holek se mě neustále vyptávala a povzbuzovala druhou holčinu, která se naopak hodně styděla a možná i bála, aby mi taky něco řekla. Klučík povětšinu času mlčel, ale v jednu chvíli přeci jen sebral odvahu a zeptal se mě: „A co tu děláš?“, za což byl následně pokárán, protože jeho originální otázku už dávno vymyslela holčina první. Legrace.

Na policii to za nic nestálo. Nic mi neřekli, ani to, že jsem hezká holka, a tak jsem dětem moc poděkovala za doprovod, rozloučila se s nimi a s mým drahým nákupem se rozhodla vrátit nazpět na trhy. Přece to kolo jen tak nezmizelo!

V červeně vyznačených ulicích se nesmí parkovat.

Po menší obhlídce okolí jsem ho našla. Sto metrů od původního místa v jiné ulici, s oběma píchlými dušemi! Můj tip: nějaký dobrák s averzí vůči cizincům mě viděl parkovat a rozhodl se vzít zákon do vlastních rukou. Pěkně děkuji. Pára mi unikala ušima. Když jsem se zklidnila, došlo mi, že musím něco rychle udělat – sedm večer, osm kilometrů od koleje. Každý Pražák by mi řekl: "Tak jeď metrem, ne?", jenže tady se s kolem do metra nesmí – pěju ódy na Prahu. Nechat tam kolo přes noc jsem se po tom incidentu bála. Vyzkoušela jsem tedy opět Japonce a nechala se nasměrovat tentokrát do nejbližšího bike shopu. Jo, tady mají některé obchůdky i v osm večer v neděli otevřeno – pěju ódy na Tokio. Kolo spravený do 15 minut a frrr domů!

Nicméně tím moje historky s kolem nekončí. Asi třikrát se mi stalo, že mi někdo nechal jako dáreček odpadky v košíku. Většinou to byly jen prázdné pet lahve, ale jednou jsem dostala i igelitku s nedojedeným jídlem … fuj! A to jsem zrovna parkovala legálně! Bohužel je to běžná praxe, v Tokiu totiž téměř neexistují odpadkové koše. A protože znečišťovat chodníky by bylo nepřípustné, poslouží košíky kol.

Opokutované kolo.

Jo a pamatuje si akci Kryštof? Kdy snad všichni policajti vyrazili do ulic a zastavovali každé auto, které spáchalo sebemenší přestupek? Tak tady jsem zažila kolového Kryštofa. To byl zas jeden z mých odvážnějších dnů, protože jsem se vydala na kole k přelidněné vlakové stanici Takadanobaba, kde je zázrak najít bezpečné parkovací místo. Jakmile jsem se přiblížila k nádraží, neviděla jsem kolo, které by nebylo opokutované. Sjela jsem do nějaké zapadlé uličky a opět to samé. Zkusila jsem jinou, zase pokuty. Celkem jsem viděla asi okolo tři sta kol, všechny do jednoho označkovány policajty. Opravdu jsem si tam netroufala odložit kolo, byť by to bylo jen na deset minut. Jela jsem proto půl kilometru dál k supermarketu, kde jsem jako zákazník, mohla naštěstí zaparkovat. Ale ta vzdálenost … půl kilometr sice není moc, ale když nesu těžký nákup, tak každý krok zabolí. Proto se od té doby Takadanobabě s kolem raději vyhýbám.

Mimo tyto patálie je ale kolování tu naprosto nedocenitelný. Neskutečně ušetříte na dopravě – min. 80 Kč za den, pokud denně využíváte vlaky nebo metra. Ve špičkách jste stejně rychlí jako auta. Pokud děláte výlet v okruhu deseti kilometrů, leckdy jste rychlejší než MHD, protože od metra do cílového místa to bývá ještě kus pěšky. "Posilujete". Tokio je sice rovinatější než Praha, ale kopcem umí překvapit – obzvlášť když jezdím na nákup do mého zatím nejoblíbenějšího supermarketu, naštěstí zpátky je to sešup dolů. A taky je to zábava!