Studuji japanologii na Karlově univerzitě, ale japonsky se učím už od čtrnácti.
Celé roky sním o tom, že budu jednou studovat v Japonsku. Konečně se podařilo, vybrala jsem si Univerzitu Waseda a odeslala přihlášku.
Je červen. S napětím několikrát denně kontroluji mail. Stále nic. Propadám neklidu. Už by mi měli odpovědět. Hurá! Zpráva z Japonska, přijali mě a dostala jsem i stipendium. Jedu na rok do Tokia! Nadšeně skáču po pokoji. Koukám se na mapu. Univerzita je ve čtvrti Šindžuku, 新宿, skoro v centru a kolej, kde bydlím, je hned vedle.
A tak v září vystupuju na letišti Narita, 成田, blízko Tokia. Jsem tady.
Pozdní podzim, slunce za mraky. Předpověď hlásila třináct stupňů, ve skutečnosti je však okolo osmi. Chvěju se zimou. Stojím na dvorku uprostřed parkoviště o deseti místech. Všechna jsou obsazená. Lidi zas přijeli na nedělní mši, aspoň těch pár křesťanů, co tu jsou. Stromy okolo jsou stále obalené barevným listím. Nádhera! Ze všech stran mě objímají budovy, ta nejmenší z nich je má kolej. Z parkoviště je to blíž k zadnímu vchodu, ale snažím se mu vyhýbat. Vedle něj je totiž kuřácký koutek. Obcházím proto budovu a hlavním vchodem, který je paradoxně schovaný v postranní uličce, vcházím do světlého a prostorného lobby s recepcí. Rovnou mířím k polici plné japonských knih z druhé ruky. Jedna za sto jenů, to je dvacet korun! Pečlivě prohlížím knížku po knížce, bohužel nenajdu nic zajímavého. Ach jo. To nejlepší už je vyprodaný.
Na koleji nemáme výtah, a tak musím do smrtelného čtvrtého patra vyjít po svých. Smrtelného proto, že čtyřka se v japonštině řekne stejně jako smrt, ši. Z toho důvodu se v japonských nemocnicích, kancelářských budovách a hotelech označuje čtvrté patro rovnou pětkou. Kromě čtyřky je problematické číslo i devítka, ku. Vždy se zaleknu, když ji vyřknu. Má totiž shodnou výslovnost jako utrpení.
Konečně nahoře. Procházím dlouhou chodbou s holými zdmi na jedné straně a okny na druhé. Zastavím se u okna a chvíli sleduju dění na balkóně sousedního domu. Postává tam mladý, hubený kravaťák, vlasy na ježka a kouří. Nevím, jestli si uvědomuje, že ho každý den pozoruju. Vypadá klidně, ležérně se opírá o zábradlí a kouká do nebe. Na co dnes asi myslí? Všimnul si mě a mává. Ohajóóó. Ahóóój.
Míjím kuchyň s jídelnou. Dívám se dovnitř. Uklízečka tu zas nebyla. Poličky přetékají neuklizenými talíři, pánvemi, hrnci, noži, příbory. Aspoň se našel můj oblíbený nůž! Ale kdo zas nevypnul rýžovar? Najednou slyším zpěv mužského sboru. To určitě zpívají v kostele. Koukám z malého okýnka. Nic nevidím, nicméně poznávám Vivaldiho Glorii. Zřejmě dnes spojili mši s koncertem.
Čáááu! Do kuchyně zrovna přichází kamarádka z Estonska. Vaříš?
Ne, ne. Počkat, ty teprve budeš obědvat?
No jo, měla jsem tu konzultaci.
Jak to dopadlo?
Zase jsem tu byla déle, než jsem předpokládala. V podstatě tu trávím polovinu svého volného času. Ty naše diskuse! Obzvlášť se Španělkou Mariou se společné obědy pokaždé protáhnout až do odpoledního kafíčka.
Promiň, už musím jít.
Jasně. Projdeš kolem mě?
Určitě. Au! Rukou se praštím o linku. Na to, že nás kuchyň sdílí deset, je to prostor malý. Už ve dvou se hádáme o místo, ve třech i o nádobí. Největší poptávka je po rýžovaru, který vypadá jak malý fritovací hrnec.
Když je po večeři, stává se z jídelny studovna. Nemáme stanovenou večerku, ale neměli bychom po jedenácté dělat hluk. Ne kvůli tomu, abychom nerušili ty, kteří chtějí spát, ale proto, abychom se mohli v klidu učit. To je Japonsko. Také to občas protáhnu do tří.
Bílé dveře, uprostřed tučným písmem Kateřina Knaislová a kolem dokola hlavy bláznivých koček. Jsem doma. Vcházím dovnitř. Můj pokoj je na japonské poměry obrovský. Má dvanáct metrů čtverečních a i přes postel, stůl se židlí, dvě skříně, umyvadlo, ledničku a botník mi tu zbývá místo na ranní rozcvičku nebo tancování. Ale je tu snad větší zima než venku. Taková vyspělá země, proč už konečně do svých domů nezavede ústřední topení?! Topím klimatizací, rychle ji zapínám.
Dívám se z velikého okna na stromy, které jsou vyšší než náš dům. Úžasný! Za nimi je vidět starou dřevěnou svatyni. I přes zavřená okna slyším zpívat ťuhýky, sýkorky, konipasy i bulbučíky japonské. Taky bych si zazpívala, ale všechny zdi jsou tu snad papírové. Vždycky, když mě potká můj tchajwanský soused, říká mi, jak mě zase ráno slyšel cvičit na muziku. Ani neví, že jsou to staré krásné české hitovky. Opravdu nerada bych poslouchala komentáře i k mému zpěvu.
Za nájem platím měsíčně 62 000 jenů, to je 12 400 korun. V ceně jsou kromě pokoje i poplatky za energie a internet, možnost užívání kuchyně, koupelny s klasickými západními záchody a sprchou, prádelny s pračkami a sušičkou. Když se něco rozbije, mohu se obrátit na recepci. A když budu nemocná, mám možnost se poradit s místním doktorem nebo zdravotní sestrou Kumiko. Za Kumiko chodím ráda, protože se s ní skvěle povídá. Navíc bydlím v centru, i když okolí koleje se představě rušného Tokia vymyká. Je klidné, tiché, plné parků. Působí jako maloměsto. Žiju tu v naprostém all inclusive!
