Pára z hrnku i otevřené termosky je proti šedé kovové stěně stolu krásné vidět. Stoupá až ke kovové poličce, o kterou se odráží a roztahuje se do délky i šířky. Je to uklidňující. Drbu se ve vlasech, na obličeji i zádech. Jsem nervózní. Koukám se na mobil, jestli mi přítel nenapsal něco o jeho výletu v Číně. Nic. Takže jsem odkázaná něco o sobě sepsat.
Je mi 23. Studuju na fildě a právě jsem na půl roku v Tokiu. Co tu dělám? Oficiálně se učím japonštinu spolu s cizinci. Ve skutečnosti ale vůbec nevím, co tu dělám, mám dělat nebo budu dělat. Nějaké vágní i určité cíle mám, nicméně mi nepřipadají dostačující. Mám snad vysoké požadavky?
S přítelem jsem už přes dva a půl roku. Můj nejdelší vztah. Ovšem polovinu času jsme trávili od sebe – já v Japonsku, on v Číně. Děláme si z toho legraci, i když nás tenhle humor už přestává bavit. Přesto neustále vymýšlíme další a další způsoby, jak strávit co nejvíce času v našich oblíbených zemích.
V Tokiu jsem už podruhé, předtím jsem tu byla rok, teď jen 5 měsíců. Je to zvláštní pocit, obzvlášť protože jsem na úplně stejném místě. Bydlím sice o pár metrů jinde, ale cesta do školy je stejná, obchody, ve kterých nakupuju, jsou stejné, ulice i domy se nezměnily. I když se tu všechno hýbe, nejen zásluhou zemětřesení, zároveň jakoby se vše zastavilo. Nebo je to jen moje představa?
Za chvíli to už bude měsíc, ale ještě jsem si úplně nezvykla. Myslela jsem, že když to tu přeci znám, udělám tra la lá a budu veselá. Tra la lá jsem sice udělala, veselí se taky sem tam objevilo, přesto trpím stále menší depkou. Důkaz toho, že ať je člověk kdekoliv, žádné problémy to neřeší, nic se nemění.
Očima tikám z Word dokumentu na čas a říkám si, že bych měla jít spát. Zítra škola od rána až do šesti. Jo, chce se mi do postele, ze spánku mám v téhle depce největší požitek, ale zároveň cítím vnitřní potřebu zůstat u obrazovky a něco ťukat. Psaní, moje nejsilnější zbraň proti neklidu, nervozitě, depce, sklíčenosti, smutku a bůh ví čeho všechno ještě.
