Je neděle okolo jedenácté dopoledne. Zpod peřiny koukám
směrem k balkónu a za zataženým závěsem předpokládám silný déšť. Je to
tak. S krátkou dvacetihodinovou přestávkou prší nepřetržitě už od pátku
13., tedy deset dní. Přesně v období, kdy jsem neměla práci a plánovala
vyrazit někam do přírody. Jsem mrzutá a nic se mi nechce. Znovu se zabalím do
peřiny. Přemlouvám sama sebe, že si musím vynahradit ty včerejší čtyři hodiny
(ne)spánku, ale z postele mě vytáhnout povinnosti. Za chvíli se mám sejít
s paní Fudžisaki a pak do práce.
Najedeno, převlečeno, zabaleno. Poslední kontrola mobilu.
Zpráva od paní Fudžisaki.
„Dobrý den, tajfun se blíží. Neodložíme raději náš sraz na
jiný den?“
Ano. ANO!
„Promiňte, že píšu tak pozdě. Můžete ve středu večer?“
„To by šlo. Tak ve středu. Doufám, že dneska nebudete muset
jít do práce.“
Hlavou mi projel včerejší mail od šéfa: Dejte mi vědět, jestli zítra dorazíte. Tajfun má sice přijít až k
pondělnímu ránu, ale možná kvůli silnému dešti nebo větru bude pro vás náročné
dojít do práce.
Tajfun. Sice jde jen o silný vítr s deštěm, ale všichni se
ho tu obávají. Obzvlášť toho zítřejšího. Prý to bude super tajfun! Jsem
nedočkavá. Už jsem tu v minulosti dva zažila, ale nikdy okolo toho nebylo
takový haló. Promění se chodníky v potoky? Budou vzduchem lítat kočky?
Dneska do restaurace přišli jen čtyři hosti. Dva rezervaci kvůli
počasí zrušili, zbytek se prostě neukázal. Většinu šichty trávím konverzací s kolegyní
a šéfem a neustálým vyhlížením tajfunu. Půl desáté večer. Zvedl se vítr.
„Juki, koukej, už to tam fičí.“
„No jo!“
„Kateřino, dostanete se v tom počasí domů?“
„Nebojte se, šéfe. Na metro to mám tři minuty.“
To bude skvělý! Vzrůšo,
jak před prvním zemětřesením. S adrenalinem v krvi myju a utírám
nádobí rychlostí jeden talíř za sekundu.
Jedenáct. Konec. S deštníkem vybíhám ven a doufám, že
mě vítr odfoukne o pár metrů, ale … nic. Jenom krápe. Nééé!!! Rychle kontroluju předpověď, jestli jsem to neprošvihla. Očekávaný příchod tajfunu do Tokia v 6:00.
Uf. Pomalým krokem se šoupu na metro. Nabít baterku ve foťáku, nastavit budíka
na šest ráno. Tohle nesmím prošvihnout.
Díky spánkovému deficitu z předchozího dne usínám
okamžitě. Bez rekapitulace dne, meditace, vymyšlení outfitu na další den i bez
pomyšlení na přítele. Naštěstí budík jsem si nařídila. Ve snech se mi honí hlavou
divocí psi a kočky, silné větry a metelice … 6:00! Ze stolu čapnu foťák a čočkou se nalepuju na okno. Koukám
nalevo, napravo, nahoru a dolu. Dešťové kapky dopadají na zem průměrnou
rychlostí v průměrné hustotě. Kde je ten
super déšť? Vylézám na balkón a čučím na ulici pode mnou. Nějaký chlap si
to tam štráduje s mírnými škubnutími deštníkem. Kde je ten super vichr? Kde je zatraceně ten super tajfun?
Naprosto zklamaná znovu
kontroluju předpověď. Očekávaný příchod
tajfunu do Tokia v 6:00. Takže tohle je ono. Trošku větřík, trošku
deštík. Fiasko! Kontroluju i e-mail. Kvůli
tajfunu je zrušena dopolední výuka. Aspoň to. Vypnu budík, foťák a lezu
zpátky do postele. Jsem mrzutá a nic se mi nechce. Jdu si vynahradit ty předvčerejší
čtyři hodiny (ne)spánku.
